Václav Kadlec
Generální ředitel
Jak se od náročných pracovních dnů odreagovává náš ředitel, Václav Kadlec? Které jednání o akvizici bylo pro něj nejsložitější? Těší nás, že si ve svém nabytém kalendáři udělal čas a zodpověděl nám pár otázek.
Jaká byla vaše cesta do Albatros Media? Kde jste pracoval před tím, než jste dostal do Albatros Media?
Dá se říct, že celá má pracovní kariéra je spojená s knihami. Knihy mě přitahovaly už odmalička, četl jsem rád a hodně, v této mé zálibě mě velmi podporovali rodiče, ale i paní učitelky na základní škole nebo knihovnice. V té době jsem vůbec nepředpokládal, že u knih jednou zakotvím i profesně. Že se tak nakonec stalo, vnímám jako krásnou třešničku na dortu.
V mezidobí jsem studoval počítače, ale i přitom jsem se snažil mít pořád ke knihám co nejblíže. Psal jsem články o programování a o metodikách vývoje softwaru pro internetové servery jako bylo www.zive.cz, www.linuxzone.cz nebo www.mobilmania.cz. Později mě oslovilo knižní nakladatelství Computer Press s dotazem, zda bych na motivy těchto seriálů nechtěl vydávat také programátorské knížky.
„S tehdejším šéfredaktorem počítačové literatury Computer Pressu, Ivem Magerou, jsem si radostně plácl, a tím jsem se poprvé profesně dostal do kontaktu s knižní branží.“
Knížek jsem pro Computer Press nakonec napsal přes 10. Dnes už žádná v nabídce není, ale v zákoutích internetu jde stopa některých z nich stále nalézt.
Kombinace technologií a knížek, kterou jsem takhle objevil, se mi zdála ideální, proto jsem se po škole a po zhruba ročním pobytu v zahraničí rozhodl přihlásit v Computer Pressu na pozici redaktora počítačové literatury. S Ivem Magerou jsme si plácli podruhé, a tím byly mé profesní kroky definitivně nasměrovány do knižního světa.
Lásku ke čtení se každopádně snažím předávat svým dětem, a musím říct, že díky skvělým knížkám vydávaným mými kolegy v Albatros Media to vůbec není složitý úkol, takže se snad i daří. 🙂
Spousta zaměstnanců se s vámi denně nepotkává, můžete na sebe prozradit něco zajímavého? Co vás baví ve volném čase?
Obávám se, že v posledních letech mi většinu toho, co lidé obvykle nazývají „volným časem“, beze zbytku naplňuje má velká a šťastná rodina. Máme tři děti ve věku od 4 do 9 let, takže naše rodinná pouta jsou – zvláště pak tedy v posledním roce – nesmírně pevná. Všechny lock-downy naši rodinu vskutku zocelily.
Pamětníci říkají, že v těch dávných dobách „před Albatrosem a rodinou“ jsem míval spoustu zálib: hrál jsem na klarinet a saxofon, hrál squash a badminton, chodil s manželkou na dlouhé výlety, jezdil na kole, cestoval – vzpomínáme například na skvělé cesty po Austrálii, Sardinii nebo Thajsku. K některým z těchto zálib se ale v posledních letech, jak se členové rodiny stávají soběstačnějšími, začínám pomalu vracet.
Za zmínku stojí asi hlavně kolo, a zmíním ho možná i jako inspiraci pro ostatní. Ještě před zhruba třemi lety se můj tehdejší životní styl po mnoho let skládal v zásadě jen z ranní cesty autem do práce, pak z celodenního sezení v kanceláři, večerní cesty autem zpět domů, a občas nanejvýš z procházky s rodinou (a kdo má rodinu, ví, že procházky s dvouletými dětmi nemůže člověk z fitness pohledu přeceňovat). Tento způsob života nesl své plody: bylo mi necelých 40 let, cítil jsem se trochu jako důchodce, zadýchal jsem se i při cestě do vedlejší kanceláře, bolela mě kolena, pálila mě žáha, nedokázal jsem pořádně popoběhnout.
Jednoho dne jsem si řekl, že je čas na změnu, a to ideálně na změnu pořádnou. Koupil jsem si elektrokolo a začal na něm jezdit do práce. Ráno pěkně pohodlně s motorem, abych nemusel v práci řešit sprchování a převlékání, ale odpoledne pěkně postaru, navíc s výživnou zajížďkou. Z kola jsem si udělal základní dopravní prostředek, jezdím na něm každý den i služebně, po Praze je to nakonec nejrychlejší přeprava. Neváhal jsem jezdit na kole i na služební cesty, třeba do Ostravy nebo Bratislavy. Ne že bych se vydal o tři dny dříve po dálnici :-), ale na kole na nádraží, pak vlakem, a v cíli zase z nádraží na schůzku.
Zjistil jsem, že den zahájený cestou na kole je úplně jiný a daleko příjemnější. Zároveň vás to dovede k celkové změně životního stylu a stravování – nedává smysl jet na kole a pak to zabít osmi knedlíky. Výsledkem toho všeho bylo během dvou let 35 kilo dole: vlastně příjemně, přirozeně, bez přemáhání, bez zázračných metod nebo diet.
Foto pro porovnání: Před kolem a po kole
A všechno to začalo právě kolem – takže můžu opravdu osobně doporučit. Lidé se často bojí začít jezdit po městě kvůli bezpečnosti, jenže i to je dnes snadno řešitelné, existuje například apka Cyclers, která vás po městě naviguje po cyklostezkách nebo silnicích s minimálním provozem.
„Osobně se každopádně snažím předat oblibu ježdění na kole co nejdříve i svým dětem.“
Kdy jste začali uvažovat o odkupu knižní divize Mladé fronty? Jak se vše seběhlo?
Mladou Frontu jsem sledoval dlouhodobě a před tím, než se dostala do potíží vrcholících insolvenčním řízením, šlo o velmi dobré, renomované, dobře fungující nakladatelství vydávající skvělé tituly atraktivních autorů. Ve chvíli, kdy Mladá Fronta vešla do insolvence, jsme začali jednat se všemi zúčastněnými subjekty, včetně věřitelů, a po mnoho měsíců jsme se snažili hledat řešení. Dlouho vše vypadalo beznadějně, insolvenční řízení MF bylo mimořádně komplikované a hrály v něm roli všemožné protichůdné zájmy.
Po celou dobu jsme navíc věděli, že nechceme Albatros Media uvrhnout do jakéhokoliv reputačního rizika. Na pověsti firmy si mimořádně zakládáme, a rozhodně jsem nechtěl, aby se o Albatros Media začalo říkat, že jsme Mladou Frontu vytunelovali nebo že jsme někoho v rámci insolvenčního řízení poškodili. Proto jsme od začátku na potkání opakovali, že zájem o akvizici máme jen za předpokladu, že ji všichni budou považovat za nejlepší řešení: od samotné firmy přes její věřitele, insolvenční správkyni až k insolvenčnímu soudu. V průběhu jednání jsme pak zaznamenávali podporu od řady subjektů na českém trhu, včetně řady licenčních partnerů a například i agentury Dilia: ti všichni náš vstup do MF podporovali a dávali to veřejně najevo. Tato mimořádná důvěra nás velmi těšila, a i proto jsme se snažili transakci stále dotáhnout.
Jednání se ale naopak komplikovalo víc a víc, došlo například k odvolání insolvenčního soudce pro podjatost, a řízení se stále protahovalo. Zaměstnanci odcházeli, protože nedostali po řadu měsíců vůbec mzdu. Přesto řada z nich projevila mimořádnou loajalitu, a i v nejsložitější době dávali najevo, že jim na Mladé Frontě záleží. S mnoha z nich jsem byl opět v kontaktu už před prodejem, a i oni transakci velmi podporovali a snažili se v Mladé Frontě udržet autory.
Zděšeně jsme sledovali, jak hodnota firmy neustále klesá, ale jednání nikam nevedou. Ani přesto jsme se ale nevzdali, předkládali opakovaně nabídky a zvyšovali intenzitu jednání se všemi zúčastněnými.
„Konečná fáze jednání, od prosince do začátku března, byla už takovým posledním, vyčerpávajícím spurtem, my i insolvenční správkyně jsme jí obětovali mimo jiné loňské Vánoce, ale odměnou nakonec byl uskutečněný obchod.“
Bylo nicméně zřejmé, že uzavřením obchodu práce teprve začne, protože bude nutné Mladou Frontu zapojit do Albatros Media, což bude s ohledem na její stav mimořádně náročné. Díky obrovskému nasazení a úsilí našich skvělých zaměstnanců i zaměstnanců Mladé Fronty se to však velmi dobře daří.
Bylo vyjednávání náročné? Kdo se na něm podílel?
Osobně pevně věřím v sílu týmové souhry. Svou roli jako CEO vnímám především tak, že určuji hlavní směry naší cesty, formuluji klíčové strategické cíle, motivuji a podporuji tým pro jejich dosahování, a stanovuji priority při rozhodování. Prakticky žádnou ze zásadních agend naší společnosti ale nemám ambici vykonávat osobně, protože jsem přesvědčen, že konkrétní lidé v Albatros Media jsou ve svých oblastech daleko většími experty, než jsem já sám. Oblast akvizicí je však z tohoto pravidla jedinou výjimkou a většinu vyjednávání realizuji osobně, i když samozřejmě opět s velkou podporou a pomocí kolegů a právníků. Důvod této výjimky je ale mimochodem prozaický a rozhodně jím není to, že by neexistoval nikdo jiný, kdo by to zvládl lépe. Pochopil jsem ale, že většina nakladatelství je vlastněna konkrétními lidmi, lokálními fyzickými osobami, nejde o korporace s tisíci anonymními akcionáři po celém světě. S těmito konkrétními lidmi jsem v dlouhodobém kontaktu, známe se, bavíme se spolu, věřím také, že si důvěřujeme, a tito lidé velmi oceňují, když jim kvůli akvizici zavolám osobně, když mohou celý proces řešit napřímo se mnou, a když nemusí žít v obavě typu, jakou kličku na ně kdo přichystal na straně 89 nějaké smlouvy. Jednání je pak daleko otevřenější a vede k cíli daleko snáze, než kdyby za Albatros Media přišel vyjednávat nějaký tým právníků nebo poradců.
A pokud jde o náročnost akvizice Mladé Fronty, začnu třeba tak, že za posledních 10 let jsme dokončili 12 akvizicí. Každý majitel je samozřejmě jiný, u každého probíhá vyjednávání zcela odlišně, a mezi akvizicemi jsme měli i složité mezinárodní transakce. Například jednání o nákupu nakladatelství Egmont znamenalo, že jsme museli přesvědčit dánskou centrálu celosvětově působícího Egmontu, aby prodali svou lokální dceřinou společnost, ale přitom aby souhlasili s tím, že nadále ponese jejich jméno. Nic takového se do té doby nikomu na světě nepodařilo, pro Egmont jde samozřejmě o reputační riziko – co kdybychom dělali něco, co značku Egmont poškodí? Nikdy proto nikomu něco takového nedovolili – ale my jsme si dokázali v managementu Egmontu tuto obrovskou důvěru vybudovat.
„A celý tento dlouhý úvod mi sloužil jen k tomu, abych mohl jednoznačně říct, že jednání o koupi Mladé Fronty bylo ze všech dosavadních jednání tím suverénně a s převahou nejsložitějším. :-)“
Jak přijali změnu vlastníka akvírovaní zaměstnanci? Změní se pro ně něco?
Jedním z důvodů, proč se akvizice Mladé Fronty vůbec podařila, byla právě podpora od řady zaměstnanců Mladé Fronty. Se souhlasem insolvenční správkyně jsme byli v kontaktu už v průběhu jednání, snažil jsem se dodávat jim naději, aby měli důvod věřit, že celý příběh Mladé Fronty může ještě dobře dopadnout, i když jisté to dlouho nebylo. Bez obrovské podpory ze strany zaměstnanců, kteří odmítali pracovní nabídky konkurenčních nakladatelství, setrvávali v umírající Mladé Frontě a snažili se v ní udržet i autory, by se transakce nikdy neuskutečnila. Tito lidé byli další skupinou, kdo akvizici MF společností Albatros Media velmi podporoval.
Ihned po akvizici jsme se snažili vytvořit pro ně co nejrychleji zázemí, zapojit je do našeho fungování a vytvořit jim co nejrychleji podmínky, aby se mohli konečně zase začít věnovat tomu, co je baví a co chtějí dělat, totiž připravovat a vydávat skvělé tituly. Bohužel se akvizice strefila zrovna do doby tvrdého lock-downu, což bylo pro nové kolegy enormní komplikací: nemohli se scházet v kancelářích, nemohli osobně poznávat nové kolegy, nemohli požádat o operativní radu nebo pomoc. Pro nového zaměstnance je takový start strašně složitý. Přes řadu souvisejících překážek se to ale díky jejich obrovskému nasazení, a i díky velké podpoře našeho týmu pod vedením Karoliny Myškové podařilo a dnes vnímáme kolegy z Mladé Fronty jako zcela přirozenou součást týmu Albatros Media.
Firma AM je známá tím, že se o své zaměstnance skvěle stará. Byli tím noví kolegové z MF příjemně překvapeni?
Určitě jsme se snažili, abychom jim po řadě mizerných měsíců přichystali pro změnu nějaké kladné zážitky.😊 Snad se to podařilo, ale odpověď na tuto otázku by noví kolegové museli poskytnou osobně, bylo by ode mě velmi troufalé mluvit za ně.
Jaké jsou vaše plány s knižní divizí MF?
Všechny naše akvizice jsou vždy vedené konstruktivními a pozitivními pohnutkami. Nikdy nekupujeme firmu proto, abychom se „zbavili konkurence“. Vždy víme, co daná firma dělá dobře, a máme zájem na její činnost navázat. Možná také proto všechna akvírovaná nakladatelství pod našimi křídly dlouhodobě rostou. Vždy se snažíme naplnit původnímu majiteli jeho vizi: ptáme se ho, co jej baví nejvíc, co dělá nejraději, v jaké oblasti sám sebe vidí. Pokud jde o majitele, který má zájem u knih zůstat, vždy pro něj vytvoříme roli, v níž si může své sny nadále plnit, a nemusí přitom řešit operativní a administrativní činnosti, které ho od jeho vize naopak odvádějí. Důkazem, že se to daří, je, že dodnes spolupracujeme s celou řadou dřívějších majitelů akvírovaných nakladatelství, například s Romanou Přidalovou, Petrem Tychtlem, Oldřichem Růžičkou, Vladimírem Vernerem nebo Pravomilem Novákem.
V případě Mladé Fronty byla vlastnická situace odlišná, přesto se naše základní vize nemění: máme zájem navázat na činnost Mladé Fronty, pokračovat v jejím edičním plánu, doplnit tak naše portfolio o segmenty, v nichž byla Mladá Fronta dlouhodobě silná, oslovit tím nové cílové skupiny, posílit pozici Albatros Media a přivádět na trh další skvělé tituly!
Kam by podle vás měl AM v budoucnu směřovat? Jaké jsou vaše nejoptimističtější vize?
Říkávám, že až mi dojdou nápady, co dalšího by měla firma dělat, aby se jí i nadále dařilo růst, otevřeně to přiznám a uvolním prostor někomu novému, protože jinak bych firmu začal brzdit. Nevím, jestli je dobrou nebo špatnou zprávou, že zatím tenhle scénář nenastal 🙂
„Máme před sebou spoustu krásných projektů, naše vize zahrnuje další posilování naší dominantní pozice v ČR, posilování pozice tržní trojky na Slovensku, zásadní posílení e-commerce a Palmknih, zrychlující expanzi do zahraničí, další zkvalitnění vnitřního fungování a rozhodování na základě dat, digitalizaci. Do pěti let chceme skupinu opět zdvojnásobit.“
Tou nejhlavnější vizí ale je, že v dalších letech vydáme spoustu dalších skvělých knih a potěšíme miliony našich čtenářů. Nic důležitějšího přece pro knižního vydavatele neexistuje.
Za posledních 5 let jsme prodali v ČR přes 40 milionů knih a na Slovensku přes 4 miliony knih. Má-li kniha průměrně 250 stran a přečte-li člověk za hodinu průměrně 40 stránek, obohatili jsme lidem v našich zemích za těchto pět let 275 miliónů hodin jejich času. To už je pěkně hluboko vyrytá stopa, ne? 🙂