Tomáš Dimter
Šéfredaktor Mladé fronty
Tomáše Dimtera v knižním světě zřejmě netřeba představovat. Tento překladatel, autor, redaktor a od června také šéfredaktor Mladé fronty, našeho nejnovějšího přírůstku do albatrosí rodiny, si udělal chvilku i na nás a my jsme ho mohli vyzpovídat pro náš blog.
Co byste na začátek řekl o sobě pro ty, kteří vás neznají?
Je mi 47 let, studoval jsem filozofii na univerzitách v Praze a Berlíně, germanistiku v Salcburku a Hamburku.
Dělal jsem leccos a leckde. Ve Frankfurtu nad Mohanem smažil hranolky a dělal burgery, v Praze jsem v noci pouštěl songy na Radiu 1, v České televizi moderoval pořad o knihách, pro Český rozhlas natáčel tematické příspěvky i řídil kritické debaty, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové dělal prorektora, učil na gymnáziu i na univerzitě, na třech katedrách jsem nedokončil doktorské studium, vysedával v nejrůznějších komisích a porotách… Ale hlavně četl, redigoval, editoval a překládal knížky. A vedle toho jsem pořád plaval, běhal, jezdil na kole, včelařil, oblejzal výstavy a putyky. A to dělám pořád.
Jak začínala vaše kariéra v Mladé frontě?
Pro nakladatelství Mladá fronta jsem začal pracovat před 15 lety, kdy mě oslovil tehdejší šéfredaktor Antonín Kočí, jestli bych nepřeložil nějakou knihu. A o pár měsíců později mi nabídl místo redaktora světové literatury. Obnovil jsem edici světové literatury, kde vycházely knížky skvělých současných autorů ve skvělých překladech. Ale asi po pěti letech se začal segment náročné literatury omezovat kvůli klesajícímu zájmu čtenářů, resp. nerentabilnosti, tak jsem – ruku v ruce s nastupující krizí středního věku – zkusil změnit zaměření.
„Protože jsem odmalička sportovec, tak jsem si řekl, že zkusím vydávat věci, které by mě bavily. Vyšlo to.“
Nejprve s knihami o běhání a cyklistice, následně o přírodě. A pak se k tomu přidaly knihy jako projekty bez ohledu na žánr. Takže jsem dělal knížky s marmeládovou královnou, nestorem českého běhání, čínským disidentem, nositelkou Nobelovy ceny, ale taky koučkou sexu…
Na jakou knihu vzpomínáte nejvíc?
Co kniha, to příběh a vzpomínka. Bylo jich za ty roky fakt hodně. Z těch, co se zadráply v paměti, tak určitě Rozhoupaný dech nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové, která u nás mluví hlasem Radky Denemarkové. Úžasné bylo setkání s dnes druhým Čínou nejproklínanějším disidentem Liao Yiwuem a jeho knihami Hovory se spodinou nebo Kulky a opium, ale vrací se mi zážitky s italským spisovatelem Claudiem Magrisem, autorem úžasných próz Dunaj nebo Poslepu. A pak si vzpomínám i na pár knih, které překvapily, byť to od nich nikdo nečekal: třeba románová freska Davida Mitchella Atlas mraků nebo dnes už ikonická „běžecká bible“ Born to Run – Zrozeni k běhu. Kdo by řekl, že se jich prodá přes dvacet tisíc… Ale stejně tak mám rád i knihy, které prodejně „neuspěly“, třeba Příručku kosení, která nás odvrací od smradlavých sekaček na trávu a velebí krásu ručně kovaných kos a ladnost sekáčova pohybu… nejde zapomenout na fenomenální román největšího balkánského spisovatele Milorada Paviće Chazarský slovník.
Pro autora všechno. Jediná šance, jak pracovat na knize s nejúžasnějším triatlonistou světa je… účastnit se s ním závodu jako jeho vodič v poslední fázi nočního maratonu. Zde extrémní ironman na Korfu.
Co je podle vás při vydávání knih nejdůležitější?
Vášeň a otevřenost. To jsem pochopil už dávno. Pokud nemáte vášeň, je to vidět na vaší práci. Tím se řídím a to jsem opakoval i studentům na filozofické fakultě, kde jsem na ústavu translatologie učil současnou německou literaturu a literární překlad. Můžete mít dokonale zvládnutou techniku, ale když nemáte vášeň, čtenář to pozná. Já jako čtenář spíš odpustím chybu z vášně než dokonalý, ale studený psí čumák.
Proč jste se v červnu rozhodl vrátit do MF?
Byl to souběh událostí. V době, kdy se nad Mladou frontou stahovala mračna, jsem už v nakladatelství pracoval jen na půl úvazku a chtěl dělat víc knižní projekty, které by mě nevázaly na jedno nakladatelství. Dal jsem výpověď a před začátkem 2. vlny covidu jsem se odstěhoval do rodného Adršpachu a do Prahy jezdil jen jednou za 2 týdny do rozhlasu. Na vsi k nám koronavirový děs zazníval jen z velké dálky a mého pracovně-sportovního života se nedotkl.
Ale v jistý dubnový den, kdy jsem zrovna uvažoval o životní změně a toulal se se psem po krajině, mi zavolala Karolina Myšková a nabídla mi práci. Ten další důvod byl hlubší. Když jsem pracoval v MF pod různými šéfredaktory, tak nejen mě mrzelo, že ta kdysi silná značka MF ztrácí zvuk a začíná vydávat knihy, za které jsme se občas tak trochu styděli.
„A když se objevila šance zkusit s několika bývalými kolegy dělat to, co nás baví, bylo rozhodování snadné.“
Jak hodnotíte přesun značky Mladá fronta pod Albatros Media?
Jednoznačně pozitivně. Máme kultivované investory a zázemí stabilní společnosti, což dokáže ocenit každý, kdo zažil podobné příšernosti jako my. Pro ty, kdo přečkali konec „staré“ Mladé fronty, to bylo jako vzkříšení. Díkybohu. A teď jde o to ukázat, že to nebyla špatná investice.
Sdílí váš názor i kolegové?
Na to se musíte zeptat jich. Ale věřte mi, že kolegyně, které zůstaly věrné Mladé frontě navzdory všem problémům a které přečkaly to strašlivé období insolvence a covidu, Hanka, Simona nebo Ivana, si sáhly na dno. Ani si neumím představit, jaké to bylo odpovídat na vyděšené nebo naštvané dotazy autorů a překladatelů, jestli dostanou zaplaceno. Tohle se musí odrazit na psychice každého a chvíli trvá, než si všechno zase sedne a vrátí se radost z práce. Ale je vidět, že je těší každá vydaná kniha.
Nebojíte se, že MF pod AM ztratí autonomii?
Proč by měla? Je jasné, že bude třeba hledat náměty a témata, abychom se v rámci celé skupiny nekanibalizovali. Ale pokud bude Mladá fronta dělat knihy, které si najdou čtenáře, tak nám v tom nikdo bránit nebude. Jde především o nás, jak si my sami budeme chtít definovat vlastní pozici v rámci celé společnosti. Vedení firmy je vůči Mladé frontě mimořádně vstřícné. Zatím máme čas, tak ho snad nepromarníme.
Spolupracujete nějak s ostatními nakladatelstvími v rámci AM? Popř. s odděleními?
Co se týče spolupráce s jinými odděleními, tak vydávání knih je komplexní proces, do kterého vstupují všechna oddělení, byť se přímo nepodílejí na výrobě knihy, ale jsou podstatná pro fungování celého systému. A tady funguje spolupráce příkladně. Intenzivněji spolupracujeme s výrobou a smluvně právním oddělením, kterým občas kvůli nám vstávají hrůzou vlasy na hlavě, ale kolegové z těchto oddělení jsou obrněni mimořádnou mírou tolerance a pochopení.
Koupat se v adršpašském lomu je zakázané, ale na začátku listopadu před sedmou ráno by stejně nikdo v pětistupňové vodě plavat nechtěl…
A co se spolupráce s jinými nakladatelstvími v rámci AM týče, tak na tom se určitě dá zapracovat. Jsme sice všichni součástí skupiny Albatros Media, ale v jistém smyslu i konkurence. Ale to se rozhodně netýká „chodbové komunikace“, tam je všechno v pohodě. Od začátku nám všichni pomáhali a pomáhají, zejména kolegové z Vyšehradu a z Motta.
Jak se vám líbí v novém sídle?
Snad jako jediné nakladatelství máme sdílené redakční prostory a židle, o které se dělíme s nakladatelstvím Motto, takže my jsme fyzicky v práci pondělky a středy, úterky a čtvrtky zase Motto. Sice sedím hned u dveří a někdy si připadám jako recepční, ale na patře je tolik zákoutí a míst, kam se člověk může uchýlit v případě, že potřebuje klid, že si není nač stěžovat. A na klidnější práci máme zbylé dny v týdnu. Takže pohoda. Když si vzpomenu na redakční stůl ve „staré“ Frontě, neměnil bych. Tam jsem měl během týdne stůl i prostor kolem zarovnaný haldami knížek, papírů, hrnků… Tady po nás obvykle na stole nezbyde vůbec nic.
Kolik knih byste ročně chtěli vydávat?
Od ledna je naše redakce kompletní, což znamená pět redaktorů včetně mě. V plánu máme vydávat kolem 55 až 60 novinek ročně.
Na jakou knihu, kterou připravujete, se momentálně nejvíce těšíte?
Mám radost z každé knihy, která u nás vyjde, protože kolegové mají dobrý vkus a o každé knize se detailně bavíme, než ji pošleme na nakladatelskou radu, takže je to v jistém smyslu kolektivní dílo. Díky tomu, že k Hance Vildové a Simoně Javůrkové před půl rokem přibyl někdejší šéfredaktor z Paseky a kulturní diplomat Standa Škoda a v lednu nově autorka a novinářka Klára Mandausová, věřím, že každá kniha z nové Mladé fronty bude stát za to.
Kam by měla MF směřovat? Jaké máte cíle či vize do budoucna?
Měla by se stát pevnou součástí nakladatelského domu AM, měla by přinášet zajímavá témata, o kterých se třeba nemluví obden v televizi, ale která nějak doutnají ve společnosti. Je to permanentní hledání námětů, témat a nekopírování zavedených trendů. Jedná se taky o to, jestli obstojíme v tom, co se valí na celou knižní branži. Jak moc se promítne zdražení vstupů do vydávání náročnějších titulů a jak na to zareagují čtenáři.
„A vize? Stačilo by mi, kdybychom společně s kolegy v redakci měli i za pár let radost z toho, co děláme, a aby vedení nelitovalo, že kdysi koupilo druhé nejstarší nakladatelství v České republice.“
S Brunem na oblíbeném okruhu Adršpašskými skalami
Teď ještě zpátky k vám, co vás baví ve volném čase?
Toho je spousta, divadlo, kino, knížky, sport. Jako kluk z vesnice jsem dělal snad všechny sporty, doteď mi zbylo aktivní plavání, běhání, kolo. Už tak deset let se snažím plavat 300 dnů v roce a dohromady s během a kolem strávím nejméně 700 hodin aktivním pohybem ročně. Sport je pro mě ideální kompenzací stresu a vnitřního tlaku. Podobně na mě působí i včely. I když mám vztah ke včelám odmala, teprve před pár lety jsem si udělal včelařský učňák. Teď chovám dvacet včelstev, a protože většinou pracuju bez kukly a bez rukavic, musím mít čistou hlavu. Pokud jdu do včel s hlavou plnou starostí, roztěkaný a ve stresu, včely to okamžitě vycítí a vyprovodí mě natotata. Ale když vypnu, bývá to totální relax. Podobně jako běhání se psem nebo popíjení s kumpány.
Mohly by vás zajímat další rozhovory s Tomášem: