Jindra Marešová
Ředitelka Nadace Albatros
„Dnes si lidé vybírají práci i s ohledem na postoj potencionální firmy ke společenské zodpovědnosti. Důležité je pro ně i poznání, zda se firma podle těch zásad opravdu i chová a myslí to vážně,“ říká Jindra Marešová, ředitelka Nadace Albatros. Celý rozhovor se točil zejména kolem nadace, kterou Jindra pomáhala od základů vybudovat.
Můžeš nám prozradit něco o sobě? Jak jsi se dostala k práci v Nadaci Albatros?
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem jako ředitelka přicházela v okamžiku, kdy nadace vznikala. Zrovna se zapisovala do rejstříku. Měla jsem možnost být i u finálního designování, definování cílové skupiny, co vlastně nadace bude dělat a komu bude pomáhat. Začátkem března to bylo 6 let od okamžiku, kdy nadace byla založená.
Hrozně ráda říkám, jak jsem se vůbec k Albatros Media dostala. Jako malá jsem jezdila na letní tábory, i pod hlavičkou Albatrosu. Můj strýc, který v Albatrosu tehdy pracoval, ty tábory vedl a organizoval, já jsem s ním měla skvělý vztah. Našla jsem si tam zásadní partu přátel a zároveň jsem získala či upevnila základní hodnoty, které mě provází po celý život. A obloukem jsem se pak dostala do Albatros Media a nadace.
„V tom, co dělám, vidím obrovský smysl.“
Myslím, že je to i kvůli tomu, že jsem zažila prostředí letních táborů, kde jsem se naučila chovat se odpovědně, a od té doby to mám v sobě zapsané.
Odkud přišla nabídka práce v nadaci?
Viděla jsem inzerát, že se hledá manažerka Nadace Albatros, o které se v té době nedalo nic najít. Zjistila jsem pak, že nadace ještě není, že neexistuje, že teprve začíná. Byla jsem sice na mateřské, ale věděla jsem, že tomuto tématu se chci věnovat. Navíc se to spojovalo s tím, čím jsem se zabývala na vysoké škole a tématem mojí diplomové práce a také dlouhodobému profesnímu zájmu, což je téma sociálně znevýhodněných dětí a jejich vzdělávání. Jsem vzděláním romistka, takže jsem se zaměřovala na romské děti a na příčiny jejich nižší úspěšnosti ve vzdělávacím systému. Ale chápala jsem celý kontext nerovností ve vzdělání a to, jak dopadají na všechny sociálně znevýhodněné děti, v což se zhmotnilo i samotné zaměření nadace.
Jak se za těch 6 let nadace změnila? Jakým vývojem si prošla?
Hodně jsme se toho naučili, i já jsem se hodně naučila. Přestože pro mě to téma bylo známé, byla pro mě výzva komplexní nadační práce. Dříve jsem sice pracovala pro velkou nadaci, ale tam jsem měla na starosti jedno téma.
Při startu nadace jsme věděli, co chceme. Věděli jsme, že chceme pomáhat dětem a mladým lidem, kteří mají trochu těžší cestu k dobrému vzdělání. Chtěli jsme, aby se neprohlubovala propast, která je mezi nimi a jejich vrstevníky. Věděli jsme, že se máme co učit a že potřebujeme silné partnery, kteří už ví, jak na to. Partnery, kterým to, co už dělají, pomůžeme dělat lépe. Společně jsme chtěli hledat další cesty.
Za těch 6 let jsme do toho hodně pronikli a stali jsme se silným partnerem. Někým, kdo pomáhá to téma více rozvíjet, kdo propojuje důležité aktéry a také někým, kdo vidí do toho systému a iniciuje systémové změny. Čím dál víc jsme začali spolupracovat s novými, jinými partnery. Společně s dalšími nadacemi jsme založili platformu pro včasnou péči, která sdružuje několik desítek organizací. Dnes sami vidíme, jak tento krok zvětšil dosah nadace.
V oblasti předškolního vzdělávání jsme dřív působili na několika místech – financovali jsme provoz zařízení, která jsou zaměřená na přípravu dětí z ubytoven či vyloučených lokalit na vstup do mateřské školy.
„Dosah byl maximálně na desítky, stovky dětí a jejich rodin. A teď? Teď to jsou tisíce. Posunuli jsme se o celý řád.“
A zároveň je to platforma, která už má nějakou sílu, takže můžeme působit jako partner pro vyjednávání třeba s ministerstvem školství atp.
Téma včasné péče v krátkosti shrnuje vývoj, kterým jsme prošli. Od nadace, která k tomu přistoupila zodpovědně, s velkou pokorou a dala důvěru (a finanční podporu) těm, kteří už se v tom pohybovali, až po hráče, který je v tom tématu významný a výrazný, má svoje místo a který pomáhá propisovat dobré praxe do celého systému.
Na které projekty ráda vzpomínáš? Které projekty pro tebe byly stěžejní?
Jeden můj srdcový projekt si prošel takovým hezkým vývojem. Byli jsme přizvaní k tomu, abychom se stali jedním z donorů stipendijního projektu na podporu studia na vysokých školách, konkrétně přímo pro romské studenty. Ze začátku jsme byli pouze donoři, postupně jsme se stali majoritním donorem, protože nám to dávalo obrovský smysl. Mohli jsme podpořit finále velmi důležité cesty dětí, jejichž rodiče nemají třeba ani základní vzdělání. Jsme u fáze, která už hotovým lidem pomáhá vystudovat vysokou školu a získat při tom také praxi a zkušenosti, které pomohou při vstupu na pracovní trh.
Ten projekt se nám líbil tím, jak je komplexní. Nabízel stáže v hodně zajímavých firmách a institucích i podporu zajímavých mentorů a bylo vidět, jak za tu dobu studenti nesmírně dozrávají a jak se stávají příkladem pro ty ostatní. Nadace OSF, která projekt rozjela, hledala někoho, komu by to mohla předat a vybrala si nás. Teď končí první akademický rok, kdy projekt běží kompletně u nás, kdy už to není jen něco, co z dálky financujeme, ale je tady přímo pod naší střechou. Můžeme být studentům blíž a lépe tak naslouchat tomu, co prožívají a co vlastně potřebují.
Už jsem také zmínila platformu pro včasnou péči. Platforma vyjadřuje přerod od toho, že jsme samostatně mohli pomoct pár dětem a rodinám, až po to, že teď můžeme pomoct nejen dětem a rodinám, ale i těm, na které přímo nedosáhneme, protože myslíme na to, že chceme měnit systém.
S kolika kolegy v nadaci spolupracujete?
To je taky hezký vývoj, který dokládá, jak jsme se do toho postupně všichni dostávali. Začínali jsme na mém půl-úvazku. Byla jsem tady ředitelkou nadace bez týmu.(smích) Je tedy nutno říct, že jsem měla obrovskou možnost využívat ochoty a know-how kolegů z Albatros Media, takže to nebylo jen na mně. Postupně se ten tým rozrůstal, nyní mám další 2 kolegyně, které mají na starosti konkrétní velké projekty – již zmíněný vysokoškolský program pro romské studenty a projekt talentify.me. To je platforma, která pomáhá mezi sebou propojovat děti, které se spolu chtějí učit, nebo které potřebují doučovat nějaký předmět. Mohou si tam najít někoho z řady vrstevníků, kdo jim s tím zdarma pomůže, a navíc se třeba stane jejich novým kamarádem.
Co ještě dělá nadace, nejen v souvislosti se současnou situací?
Jsme tady hlavně od toho, abychom podporovali vzdělávání sociálně znevýhodněných dětí. Jsme ale schopní také reagovat na nastalé situace, jako byl třeba covid. Hned ze začátku jsme ukázali vstřícnost našim příjemcům. Chápali jsme, že je jiná situace a sdělili jsme jim, že nebudeme trvat na tom, aby splnili přesně to, co nám slíbili v projektových žádostech. Věděli jsme, že je potřeba změnit spoustu věcí, protože se změnil život. Byli jsme hodně konkrétní, do talentify.me jsme se snažili dostat nové prvky, které by zareagovaly na online výuku.
Jako nadace fungujeme také jako most mezi firmou a terénem. Ve chvíli, kdy se vedení rozhodlo, že v covidu chce pomoct – darovat knížky, učebnice, tak jsme dali doporučení, kde by to našlo nejlepší využití. To jsme pomáhali realizovat.
Stejné je to se současnou krizí, která vychází z války na Ukrajině. Protože máme přesah směrem do neziskového sektoru, který se snaží pomáhat, jak může, tak jsme pomoc, kterou se Albatros Media rozhodl poskytnout, mohli doručit tam, kam bylo potřeba. Vše jsme mohli dělat efektivně, nikdo si nemusel extra vyhledávat kontakty, které my máme k dispozici.
Má nadace nějakou vizi do budoucna?
Nechceme navyšovat počty lidí, kterým pomůžeme. To by bylo nezodpovědné. Každému partnerovi z řad neziskovek od začátku říkáme, že potřebujeme vidět, že kdybychom je z nějakého důvodu nemohli podpořit, tak že si poradí sami. Chceme, aby si získávali další zdroje financování. Podporujeme je v tom systémovém myšlení. Tzn., jak ty věci dělat tak, aby na ně nebyly potřeba další peníze ze soukromých zdrojů, ale postupně aktivizovat to, co se nabízí, co je na úrovni státu nebo regionu. Důležité je sdílet tzv. best practices – nejlepší postupy. Abychom propojovali ty, kteří to dělají dobře, s těmi, kteří na to mají peníze, např. ze státního rozpočtu.
„Naše vize je taková, že budeme přispívat čím dál víc k těm systémovým změnám. Nejdříve jsme přispívali k tomu, aby vznikala evidence, že když se věci dělají jinak, tak to vede k nějakému zlepšení. Teď čím dál víc chceme, aby to bylo vidět.“
Můžeš uvést i nějaké nové konkrétní projekty?
Pokud mluvíme o systémovosti, jako příklad mohu uvést opět projekt podpory studia na VŠ pro romské studenty. Víme, že ČR má ve státním rozpočtu peníze na sociální stipendia pro studia na VŠ. Akorát je to špatně nastavené a na tu podporu dosáhne jen malé procento těch, kteří by ji potřebovali. Máme snahu, abychom využili tu naši dobrou zkušenost, kterou máme, k tomu, aby se zlepšila státní podpora VŠ studia pro sociálně znevýhodněné studenty.
Nadace se za těch 6 let posunula obrovský kus kupředu. Jak ses posunula ty a co ti ta práce přinesla?
Celou dobu se učím nové věci, což je určitě dobře. Velká výzva pro mě ze začátku byla vysvětlit kolegům z firmy, co nadace dělá a proč to dělá. Byla to pro mě velká novinka a ze začátku jsem cítila že se mi to úplně nedaří. Teď vidím, že už je to jinak. Kolegové vnímají nadaci jako součást firmy. Ví, co děláme. Průběžně nabízíme možnosti, jak by se mohli zapojit do naší činnosti a vždy se najde někdo, koho to zajímá. To mi přijde skvělé.
A co jsem se naučila osobně? Když jsem přišla po mateřské, tak mi nedělalo úplně dobře mluvit o tom, co nadace dělá, před větším množstvím lidí, třeba před kolegy z firmy, kterých je obrovská spousta. Bylo ale třeba využívat těch příležitostí, které generální ředitel pan Kadlec nabízel – protože, jak už jsem zmínila, nadace byla nová a bylo důležité ji s firmou spojovat. Vysvětlovat, proč je dobré se tématem zabývat. Postupně jsem se na to zaměřila a už mi to takové potíže nedělá. Spíš mi to činí potěšení, že mám příležitost zase říct něco o tom, co je nového. O nadaci mluvím ráda.
Znamená pro tebe práce v nadaci i něco hlubšího?
První, co mě napadá, co jsem zatím neřekla, je možnost spolupracovat s paní Horákovou, spolumajitelkou Albatros Media, která byla iniciátorkou nadace a jejího zaměření. Stojí v čele správní rady nadace, je ale také velmi blízko nadačním aktivitám a pokud může, navštěvuje místa realizace projektů. Velkým zdrojem inspirace je pro mě především systémový přístup k filantropii, který oba Horákovi zastávají. Také musím zmínit spolupráci s dalšími lidmi ze správní rady. Každý ze členů je hodně zajímavý člověk, odborník ve svém oboru a já beru spolupráci s nimi jako velký přínos.
Důležité je také, že jsem ve firmě, která to myslí vážně. Hned ze začátku mi byla jasné, že nadaci nemáme kvůli PR, ale kvůli tomu, že cítíme, že nerovnosti ve vzdělávání jsou společenský problém, s jehož řešením je potřeba pomoct. Toho si lidsky normálně vážím a je to pro mě velkým motorem a velkou motivací pro spolupráci.
Myslíš, že má nadace i nějaký přesah na okolí?
Jestliže se tak silná značka, jako je Albatros Media, postaví za téma podpory sociálně znevýhodněných dětí a jejich vzdělávání, tak je to něco, co má velký dosah a přesah. To zmiňují i naši partneři. Je opravdu důležité, že se tomuto tématu ve firmě věnujeme.
Je ještě něco, co bys chtěla dodat na závěr?
Ještě se trošku vrátím ke způsobu naší práce. Nechceme být nadace, která jen přiklepne peníze, pak si přečte závěrečnou zprávu a založí ji do složky. Chceme být těm projektům co nejblíž, abychom tomu rozuměli a viděli, jak se téma vyvíjí a jaké jsou skutečné dopady na lidi, kterým mají pomoci. Od začátku se také snažíme, aby projekty měly nějaký přesah, aby někam vedly, něco měnily. Zároveň je to pro mě osobně další motivátor, protože se potkávám s jednotlivci, se studenty, s rodinami, s organizacemi a nejsem od toho odtržená. Vidím, kam se to vyvíjí a jak se to mění k lepšímu. Ta změna se těžko popisuje, ale v tom terénu je vidět.
Teď se ještě oklikou vrátíme k tobě. Co tě baví ve volném čase?
Koníčků mám spoustu. Stejně jako všichni tady, tak ráda čtu. Vybírám si podle aktuálního rozpoložení. Naposledy jsem se hodně potřebovala položit do jiného prostředí i času a příjemně jsem se odreagovala u Café Groll z Vyšehradu. Mám ráda vodu a všechny vodní aktivity, po horách ráda chodím nebo běžkuji, v nížinách a rovinách jezdím na inlinech. Kromě čtení je můj největší koníček v posledních letech improvizace. Chodím do školy improvizace, jejíž motto je „nechte se překvapit, nenechte se zaskočit“ a v tom duchu se snažím rozvíjet v různých improvizačních disciplínách. Je to také hodně o sebepoznání. Procházím různými divnými situacemi a pozoruji v nich svoje reakce. A pak to zpracovávám a příště jsou třeba ty reakce jiné.
To zní hodně zajímavě…
Je to zajímavé. Zkouším se naučit něco, co mohu využít pro každodenní život, ale i třeba divadelní improvizaci. Mám za sebou spolutvorbu autorské hry postavené na principech improvizace, kterou jsme pak hráli v divadle. Poslední rok jsem se věnovala pohybovému divadlu. Improvizace je mi zdrojem inspirace, osobního posunu a rozvoje a zároveň mi dělá obrovskou radost.