Práce na knize je vždy týmová

Patří mezi naše nejdéle sloužící zaměstnance. Má za sebou čtvrt století práce s knihami pro děti. Zažil v nakladatelství velký růst, ale i poklesy. Programový ředitel Ondřej Müller začínal v Albatrosu ještě v době, kdy roční produkce knih nepřekračovala trojciferné číslo. Moc nás těší, že jsme si s ním mohli popovídat o jeho začátcích i o dalších zajímavých tématech.

Programový ředitel Albatrosu jsem od roku 1998, mám za sebou 22 let s dětskými knihami. Zažil jsem tedy celý vzrůst, kdy se z relativně malého nakladatelství Albatros stala velká firma Albatros Media. Po roce 2000, kdy jsme vydali Harryho Pottera, obnovili edici Oko a začali například s produkcí CD-ROMů, nakladatelství postupně rostlo.

Albatros je nyní součástí velké mediální společnosti. Jsme skupina téměř 20 nakladatelství, která vydávají knížky pro český i zahraniční knižní trh. Zažil jsem ovšem také různé peripetie a poklesy. Někdy situace na trhu nebyla jednoduchá. Museli jsme pootočit kormidlo a vydat se jiným směrem.

„Nejzajímavější pro mě jsou všechny ty těžkosti, kterými jsme si museli projít, než jsme se dostali tam, kde jsme dnes.“

Ano. Už tehdy se počítalo s tím, že se Albatros bude rozšiřovat, že přibudou redakce. Zpočátku jsem trošku suploval šéfredaktora, potom už jsme najali řádnou šéfredaktorku. Je to práce na plný úvazek, zaměstnává vás doslova 24 hodin denně.

Lidé si říkají, že pracovat s knihami musí být zábava, prostě si čtete. Kolegové vědí, že je to náročné. Pracovat na knize je vždy záležitostí celého týmu. Můžete si samozřejmě dělat knížku sám doma v maličkém nakladatelství. Ano, určitě to jde, ale pokud se chcete rozrůstat, pokud chcete, aby vás v povědomí mělo co nejvíce čtenářů, sám to nedokážete.

V tu chvíli potřebujete kvalitní spolupracovníky, stejně jako v kapele. Když se něco nepodaří, nebo když vypadnete z rytmu, oni to za vás v uvozovkách dohrají. Potřebujete naprosto spolehlivé spoluhráče, kteří přijdou na pomoc. Sám mám léta kapelu, takže vím, jak je právě tohle důležité. A úplně stejně to funguje i v nakladatelství. Jde o týmovou práci.

A není pravdou, že záleží pouze na redakci. Ta je základní stavební kámen, to ano, ale spolupracovat musí všechny složky, jako třeba u filmu. Redakce, technická redakce, výroba, marketing, obchod a sklad, všechny složky musí být sladěné. Pak je i výsledek perfektní. Vydávání nových knih též nelze přerušit, je to jako s časopisem či novinami. Už v srpnu musíme být připraveni na vánoční trh. Je to svým způsobem adrenalin, nikdy nemáte oddech. Kdykoliv vám kdokoliv zavolá nebo napíše email, musíte odpovědět. Může to být zrovna autor, který něco potřebuje. Nebo někdo z redakce a vy nechcete, aby se knížka někde zastavila, takže to také začnete řešit.

Jedním z úkolů programového ředitele je dohlížet, kudy se jednotlivá nakladatelství ubírají. Zdůrazňuji, dohlížet, ne každému říkat, co má dělat. Je ovšem také třeba přicházet s nápady nebo být vždy ochoten konzultovat nápady kolegů z redakcí a posouvat je dál.

Knížku je nutné také setrvale sledovat na její cestě nakladatelstvím, stejně jako třeba vláčky v modelové železnici. Vláček se musí dostat ze stanice A do stanice B. Nesmí uvíznout na nějaké výhybce, v zatáčce, na přejezdu. Stejně tak i kniha se musí pořád posouvat nakladatelstvím. A ideálně se posunout až ke čtenáři, který je pro nás nejdůležitější. Čtenář je naše cílová stanice.

I mým úkolem je přivést knihu co nejjednodušeji až ke čtenáři. A to je dneska to nejtěžší. Vyrobit knížku lze. Udělat ji pěknou také. Ale dostat ji ke správnému čtenáři, to je výzva.

„Práce v nakladatelství je týmová práce.“

Máte nějaký typický pracovní den, nebo je každý den jiný?

Každý den je jiný. Já jsem nicméně rád, když je v nich alespoň nějaký řád. Máme pondělní porady celého týmu, úterní schůzky s jednotlivými šéfredaktory a následné konzultace s redaktory. Já vlastně dělám knížky už od revoluce, od roku 1990. A opravdu, každý den byl jiný.

Stává se, že vám ráno zavolá váš důležitý autor. Dopsal pro vás novou knížku a touží se s ní pochlubit. Vy mu nemůžete říct, to nejde, já teď nemám čas. Musíte se mu věnovat, musíte kvůli tomu přeskládat den.

Nebo vám nějaký ilustrátor zavolá, teď jsem to domaloval, přinesu ilustrace do nakladatelství, nebo je pošlu emailem. Je potřeba si pro něj najít čas. I když vše běží podle harmonogramů, vždy se objevují věci, které jsou neplánované. Vždy. Člověk se tomu musí naučit přizpůsobovat. I podle toho se dle mého názoru dnes měří kvalita nakladatele – jak rychle dokáže reagovat na dění kolem. Svět se neuvěřitelně rychle mění a mám pocit, že stále rychleji.

Na druhou stranu by dobré nakladatelství nemělo podléhat každé módě. Řekněme, že když všichni začnou nosit kárované sukně, nemusíme hned vydávat knížky s károvanou sukní na obálce. Nakladatelství by mělo reagovat na trendy, spoluvytvářet je, sledovat, co lidi zajímá, o čem si chtějí číst. Nakladatel musí pořád otáčet kormidlem, stále je třeba zpřesňovat kurz.

„K dětské literatuře jsem dospěl.“

Jaké jsou hlavní důvody, které vás ve firmě drží už tolik let?

To je jednoduché. První důvod je, že dělám to, co jsem vždycky chtěl dělat. Což je určitě radost, ale i svého druhu „prokletí“. Já jsem si na to, že mám nakladatelství nebo že vydávám časopis, hrál už od dětství. Byl to můj sen, že jednou budu pracovat s knihami. Sám jsem si v dětství na psacím stroji napsal knihu, ilustroval ji a vydal ve vlastním (fiktivním) nakladatelství, které jsem nazval Hongkong. Už vám neřeknu, proč se tak jmenovalo, to slovo se mi líbilo. Časopis jsem rovněž pojmenoval Hongkong.

Je úžasné pracovat na něčem, co vás baví. Děláte to pak do roztrhání těla. Dá se to přirovnat např. k hudebníkovi, který od raného dětství cvičí na hudební nástroj. Stane se profesionálem a je úspěšný. Vy si říkáte, kde bere tu energii? Čerpá ji ze svého snu, za kterým jde. Já jsem na tom podobně. Plním si krásný sen, i když je to občas náročné.

Pak mám ještě druhý důvod. V mých začátcích jsem vydával literaturu pro dospělé, bavila mě sci-fi, fantasy. Dětská literatura mě začala přitahovat v polovině 90. let. Čím dál víc jsem jí přicházel na chuť. Nakonec jsem u ní zakotvil, tak nějak jsem k dětské literatuře dospěl (smích).

Dělám knížky pro děti a pro mládež, a to mě naplňuje. Jakákoli práce pro děti má hlubší smysl. Člověk je tak pořád součástí dětského světa. Musí tento svět neustále vnímat – a tak nezestárne.

Ukázky časopisu Hongkong

Jakou knihu jste naposledy četl?

V soukromí před spaním čtu třeba staré ruské či bulharské sci-fi romány. Tedy něco, co pro mě na první pohled nemá žádný smysl. Věnuji se této četbě pravidelně, člověk by se neměl odnaučit číst pro radost. Pro radost a potěšení z toho, že čte. Aby mohl všechno další odložit.

Profesionální redaktoři, editoři či nakladatelé to nicméně se čtením pro radost nemají zas až tak snadné. Když vezmou knížku do ruky, automaticky si berou k ruce i tužku. Neustále si v textech něco podtrhávají, opravují chyby, rozhodují se, zda by knihu sami také vydali. S knihou v ruce v uvozovkách neustále pracují. A mohou ji přestat vnímat jako opravdovou zábavu.

Já jsem zhruba před 15 lety zjistil, že mě postihlo totéž. Už jsem měl děti, kterým jsem četl před spaním. Tehdy jsem si uvědomil, vždyť já čtu všechno jen jako nakladatelský redaktor. Od té doby jsem vědomě začal číst staré komiksy, třeba Asterixe nebo rodokapsy, tedy věci, které pro mne zdánlivě neměly význam. Teď čtu například knížku Promarněná šance od Ljubena Dilova, bulharského autora. Příběh vypráví, jak v budoucnosti za autora píše romány počítač. Je to fikce, která vyšla v 80. letech. Knížku určitě nebudeme vydávat, ale o to víc mě zajímá a baví, čtu si ji jen „pro sebe“.

Můžete uvést nějakou zajímavost o knize či o nějakém autorovi?

Vždy jsem obdivoval práci Ondřeje Neffa. To je člověk, který měl a má stále spoustu zájmů. V 80. letech to byl neuvěřitelný dříč. Psal článek do novin, vedle toho měl na dvou psacích strojích rozdělané dvě knížky. A do toho simultánně překládal filmy na VHS kazety. Namluvil do češtiny hromadu filmů, např. staré Hvězdné války a další sci-fi filmy, které u nás za socialismu v 80. letech kolovaly v nejrůznějších kopiích.

Tohle všechno dělal současně a byl tím pověstný. Dodnes stále pilně pracuje. Dělá na všem, co ho zajímá. Uměl odhadnout nastupující trendy. Když začal internet, přišel se stránkami Neviditelný pes. Já si tehdy říkal, proč se tomu tak věnuje? Pak z jeho příspěvků vznikla knížka a já mohl být jejím redaktorem.

Ondřej vychytal trend sdílení informací a názorů na internetu, což jsou dnešní blogy. On byl v podstatě jeden z prvních blogerů. Bylo to něco neuvěřitelně vizionářského. Také jsem si kladl otázku, proč se pouští do digitálních fotoaparátů? Vždyť je to taková hračka, nic na tom není. Ale on v tom spatřoval budoucnost a znovu to skvěle odhadl.

Vím, že třeba v dnešní době ho zajímají drony. Jejich technologie se také překvapivě rychle vyvíjí. Ondřej Neff je člověk, kterého si nesmírně vážím a rád s ním spolupracuji.

Spolu jsme se před lety pustili do nového vydání Julese Verna. Jeho romány jsou naše společná láska. On jeho romány převyprávěl. Škarohlídi zpočátku říkali, že převyprávění románu je hloupost. K čemu to bude dobré? Pak postupně umlkali, protože romány, které Ondřej Neff převyprávěl, se nejen dobře prodávají, ale také se půjčují v knihovnách. Takže i dnešní děti si Verna takhle „přečtou“. Jinak by ho třeba vůbec nepoznali. Je to jeden z našich společných projektů, který se moc povedl.

Co vás kromě čtení ještě baví ve volném čase? Zmiňoval jste kapelu.

Ano, baví mě elektronická hudba, kterou rád poslouchám nebo si ji sám skládám. Dělat muziku je takový můj nesplnitelný sen. Žádný velký muzikant ani skladatel nejsem, je to můj koníček. Vždy mě bavily kapely z 80. a 90. let. Rád poslouchám klasiku jako Tangerine Dream nebo Kraftwerk. Moc se mi líbí i takoví v uvozovkách elektroničtí mágové, jako Jean-Michel Jarre, Klaus Schulze nebo Vangelis. Některé jejich skladby se mi nikdy neomrzí.

Elektronickou hudbu „míchám dohromady“ s kapelami typu Pink Floyd nebo Dream Theater a podle toho si skládám vlastní muziku. S kamarády máme znovu skupinu, vytvořili jsme rovněž takový „reunion“, jak je to dnes v módě. Hrajeme si pro radost a všechny nás to moc baví. Na mne osobně hudba působí jako „opravdové kouzlo“.